Potkal se, že můžu říct docela náhodou. Jedním letním večerem v parku s přítelem jsme se setkali. Přišel k nám a zeptal se, kde se kino nachází v našem městě. Jeho vzhled okamžitě zasáhl jakousi lehkost a lehkost. Tak nám chybí místní kluci.
Vypadal trochu znuděně a očividně od nás žádal pozornost. Zdá se, že Lena, má přítelkyně, měla rád. Já, od přírody, opatrnější a obezřetnější, jsem nebyl v žádném spěchu, aby nějak zhodnotil cizince. Rychle jsme se dostali do konverzace ai přes skutečnost, že mluvil více s Lenou, bylo jasné, že mi věnuje velkou pozornost. Ten večer mě bolela hlava z hromady problémů a já neměl náladu flirtovat s chlapem. I tak roztomilý.
Náš večer trval téměř do půlnoci a dokázali jsme mu ukázat nejen naše kino, ale také mnoho místních zajímavostí. Když utekla k noční směně, Lena nás nechala o samotě a Artyom - to bylo jméno tohoto okouzlujícího chlapa, který mě doprovodil do mého domu. Bylo to s ním snadné a vypadala velmi jako nějaká postava starých amerických melodramatů, s jeho hollywoodským úsměvem.
S rozloučením se na mě nějak podíval, jako by chtěl číst mé myšlenky. V tu chvíli jsem cítil, že se ve mně něco probouzí, a nechtěl jsem s ním ztratit kontakt, nechal jsem mu své telefonní číslo. SMSki začal dorazit hned, ale neměl jsem náladu na dlouhé rozhovory a po pití kávy jsem šel spát.
Ráno jsem se rozhodl vstát brzy, protože dnes má moje přítelkyně narozeniny z práce a ještě jsem si nevybral, co jí dát. Chtěl jsem jít do kadeřnictví, odtamtud do obchodu a do Anky. Ale najednou si vzpomněla na Artyoma a uvědomila si, že s ním můžeš jít na večer. Vytočil jsem jeho číslo - zdálo se, že na mé volání byl dokonce překvapený, ale neodmítl strávit večer se mnou.
Na cestě do salonu jsem o něm přemýšlel. Až dosud jsem sám nemohl pochopit, co je na něm tak přitažlivé. Okouzlující úsměv nebo jeho chraplavý sametový hlas? S největší pravděpodobností jejich kombinace. Nebo jsem možná přitahoval všechno nové. Když jsem ho viděl podruhé, byl jsem ohromen. Zjevně se na mě snažil zapůsobit a vypadal bezchybně.
Vzal jsem paži a pomalu jsme se zastavili a čekali jsme na autobus, prostě jsem z toho nemohl sundat oči. Jednoduše zářili a bylo příjemně si uvědomit, že jsem to byl já.
Na oslavě bylo mnoho hostů a na jejich pozadí se zdálo, že jsme s Artem byli ztraceni. Lidé kolem nás však nebyli tak zajímaví a užili jsme si vzájemnou komunikaci. Hodně a zajímavě mluvil o sobě, ale jeho hlavní rys, který mě podplatil, bylo, že byl vynikající posluchač.
Pevně jsem cítil, že u žádné osoby jsem nebyl tak snadný, svobodný a v pohodě. Prakticky nepil, choval se velmi zdrženlivě, ale nemohl jsem si pomoci, ale všiml jsem si zájmu, s jakým se na něj dívky dívaly. Ano, je šíleně krásný a teprve v tu chvíli jsem si to konečně uvědomil.
Když se hosté začali rozptylovat, Anka se na mě nejednoznačně nedívala. Zdálo se, že všechno chápe, ale já jsem jí nic nevysvětlil a odložil upřímný rozhovor o pracovní dny. Rozloučili jsme se s ní a šli jsme se projít s Artyomem v nočním městě. Noc byla neuvěřitelně romantická - veselý večer byl nahrazen teplým deštěm a v těchto chvílích jsme se radovali, jako bychom žili v posledních dnech. Šli jsme a jen jsme se na sebe podívali.
Bylo řečeno příliš mnoho a nyní, v tuto noc, byla slova zbytečná. Nevěděl jsem, co nás čeká dopředu, i když jsem měl pocit, že tento úžasný pocit dlouho nelze udržet. Artem měl odjet ranním vlakem zpět do Simferopolu. Oba jsme to pochopili a z tohoto se naše přitažlivost stala silnější a naše pocity silnější. Zbytek noci jsme strávili v jeho pokoji a společně jsme se setkávali.
Spali jsme déle než jeden den. Byl to poslední den mé dovolené a, bohužel, poslední den našeho setkání s ním. Navzdory bezesné noci vypadal Artem vesele a energicky. V jeho očích bylo jakési lítosti, které se obecně neskrýval. Nechtěl jsem ho nechat jít, ale nemohl jsem ho prosit, aby zůstal.
Nevím, jestli ho milovala, nebo to bylo jen koníček. A přesto jsem ho nemohl na stanici vidět bez slz. Objal mě a zašeptal mi do ucha, že to není konec, že zavolá a přijde znovu. Věděl jsem, že se možná jednou setkáme, ale pocit, že jsem něco nenávratně ztratil, mě neopustil. Ne, když nastoupil do vlaku, ani když jsem opustil stanici, plakal jsem.
